Neklamnou známkou faktu, že časy se mění, je například metro. No jen si to vezměte: Narodíte se a měsíc na to metro začne jezdit. První linkou (tehdy se ještě říkalo trasa) bylo céčko. Vedlo z Florence na Kačerov (Florenc se tehdy nejemenovala Florenc, ale Sokolovská). Tak to si prosím nepamatuji. Nicméně metro patří k mému životu tak neodmyslitelně jako třeba čokoláda (kdy jsem poprvé ochutnala čokoládu, to si taky nepamatuji). Pamatuji si ale, jak otevřeli druhý úsek trasy (pardon, dneska už se vlastně říká linka) C. Ten vedl z Kačerova na Háje. Ty se tehdy taky nejmenovaly Háje, nýbrž Kosmonautů. Když otevřeli linku A, patrně jsme se na to taky byli podívat, ale to si též nepamatuji, to bylo o dva roky dřív. Stanice Muzeum byla první přestupní stanicí (a to bylo něco, bydlet kousek od první přestupní stanice!) a tak se jmenuje dodnes. Aspoň něco se nemění.

Před pár dny jsem se zase byla podívat v práci (aby nezapomněli, jak vypadám). Pak jsem se chvíli toulala po okolních úřadech a podívala se zase na nějaké ty nové stanice metra. Ony jsou už dlouho nové, ale doposud jsem se tam nějak nedostala. Neklamnou známkou faktu, že člověk stárne, je totiž mimo jiné to, že když už někam jede, tak protože tam něco potřebuje, a ne jen tak pro plezír.

Připadala jsem si jako v jiném světě. Kdysi známá místa se mi stala neznámými. Taky jsem nějak odvykla tomu městskému ruchu. Není to zvláštní, jak snadno si člověk na něco zvykne, a to, co mu bylo dlouho vlastní, upadá v zapomnění? A to jsem se prosím z centra Prahy odstěhovala ani ne před deseti lety.

Nedávno se mi dostal do ruky zvláštní obrázek. Metro na Zbraslavském náměstí. Neznáte-li Zbraslav, asi vám na tom nepřijde nic divného. Ale považte - ono se skutečně uvažuje o tom, že by jednou metro vedlo až na Zbraslav. Prý by to mohlo být už do roku 2100. To mi bude 126. To se teprve budou časy měnit!