mokosha

Že miminko neumí ovládat svěrače? Zamyslete se tedy nad tím, odkud čerpají odborníci své informace. Za předčasné učení na nočník považují metody z devatenáctého století, kdy byly děti v pravidelných intervalech vysazovány a musely sedět, dokud v nočníku něco nebylo. Tyto metody pro dětskou psychiku opravdu škodlivé byly. Systém minimální pleny je však o něčem jiném, vůbec se nejedná o to, jestli miminko sedí na nočníku nebo ne. Většinou si totiž hoví u maminky v náručí nad nočníkem či jinou vhodnou nádobou, a to jen tehdy, pokud dalo najevo, že musí.

A svěrače? Studie, které vedly k tvrzení, že děti svěrače ovládají až mezi 18 a 24 měsícem života, jsou založené na pozorování dětí konvenčně balených. Ty z počátku také signalizují své vylučovací potřeby, pokud se však nesetkají s odpovídající reakcí, naučí se používat plenu coby záchod. Jejich hlavním cílem je v prvních třech čtyřech měsících zadržovat, aby své oblečení nepošpinily, pak se dostaví takzvaná tříměsíční kolika, protože zadržování není ani příjemné ani zdravé, poté rezignují a nechávají věci volný průběh. Samozřejmě jsou pak kolem druhého, třetího roku, kdy se seznamují s nočníkem, velice překvapení, že to najednou má být jinak, a svěrače naprosto netrénované je potřeba ovládat. Miminka s minimální plenou, která chodí na záchod, jsou už od narození schopná svěrací svaly UVOLNIT, pokud je podržíme v čurací poloze (v klubíčku) či pokud jim pomážeme doprovodným zvukem (čuru, pss, pšš, pfr apod).

Schopnost zadržovat se opravdu vyvíjí postupně, tak jsou tato miminka už třeba ve čtyřech měsících schopná počkat, než maminka zaplatí nákup a dojde s nimi na záchod. Konečné dozrání svěracích svalů je individuální a není třeba je urychlovat.

Naštěstí už i v americko evropské civilizaci existují pediatři, kteří se s takovým přístupem k vylučování v praxi setkali. Bud‘ totiž pocházejí z Indie či z Číny, kde se s miminky na nočník chodí, nebo viděli malé američánky, kteří tak vyrůstají. A takoví pediatři vám potvrdí, že metoda je nejen praktikovatelná, ale i neškodná.

A ruku na srdce: co je pro mne, coby matku, důležitější? To, co tvrdí chlap, který má znalosti a zkušenosti z druhé ruky, a který je nezřídka ovlivněn monopolem firem, vyrábějících pleny ve stále větších velikostech, nebo mé mateřské pudy, intuice a pozorování mého vlastního, velice spokojeného miminka?