mokosha

Být matkou je super. COOL. MEGA. BOMBA. NÁHUL. HLÍNA. COOL. Zapomeňte na propagační brožurky a zaposouchejte se do vlastního nitra. Naše instinkty s milióny let osvědčeného vývoje jsou perfektně naprogramované.

Já jsem nikdy děti nechtěla. Když mi bylo sedmnáct, narodil se mi brácha. A já musela pomáhat žehlit plínky, mimi v noci řvalo, není divu, než se k němu vstane, než se vytáhne z postýlky, než se komplikovaně přebalí a dojde na kojení, chvíli to trvá. Přebalování byla katastrofa, ten systém se třemi čtyřcovkami, ten jsem nepochopila, a jak mimi rostlo, bylo zapotřebí opravdové zručnosti a rychlosti. A to usínání! Zásadně u prsu, když už si maminka po nějaké době troufla odskočit večer na zkoušku sboru, musel se vytáhnout po schodech kočárek, umýt kolečka, a jezdit přes práh, to trochu zabíralo, ale byla to akce, která zaměstnala tři dospělé osoby na dvě hodiny.

A jak mimi rostlo, měla jsem někdy za úkol si sním hrát. Ale jak? to byla panečku nuda. Nejlepší byly vycházky do lesa, s klokankou. Ta první generace nosítek byla sice trochu hloupá, popruhy, ač vypolstrované, se zařezávaly do ramene, a nosit se dalo jen na břiše, takže s rostoucí váhou bolely záda, ale celkově se jednalo o velice přínosné okamžiky.

Přesto jsem pak za deset let, když jsem potkala toho správného chlapa a vypadalo to, že ze mě bude maminka, zajásala a sedla k internetu. Zjistila jsem, že jde všechno dělat jinak.

že na nošení je nejlepší šátek - že existuje nepřeberné množství látkových plenkových kalhotek, a že nejlepší je plena žádná či přinejmenším suchá a prodyšná.

A pak jsem narazila na knihu Jean Liedloffové: Princip kontinuity – hledání ztraceného štěstí.

Ona strávila dlouhou dobu u indiánů, kteří jsou neustále šťastní, děti nejsou „vychovávány“ ale rovnoprávně zařazovány do normálního života, no bylo to strhující, přesvědčivé, naprosto logické a přirozené, ano, tak to budu dělat.

Praxe ukázala, že není tak jednoduché neposlouchat hlas civilizace, nenechat se ovlivnit detaily z vlastního dětství, neopakovat výchovné věty typu nelez tam spadneš – ono se pak opravdu padá, ač má dítě od přírody neuvěřitelně silný pud sebezáchovy. Ale mé děti mi samy ukazují, jak jim důvěřovat, jak se chovat přirozeně, ony ještě neprošly žádným vymývaním mozků. A způsob, kterým tu spolužijeme, je tím nejpříjemnějším, nejméně náročným a nejpřínosnějším, který si dovedu představit. Vyrůstají mi tu děti sebevědomé, soběstačné, ochotné a hrozně milé, které mě stále častěji propojují s nekonečnem, s báječně fungujícím systémem, obrušují mé nánosy této vykořisťovatelské civilizace. Stále častěji mě vracejí do osvědčeného principu kontinuity, ve kterém život rovná se štěstí, autentické a bezpodmínečné štěstí.

Být maminkou je fakt cool.