mokosha

Zpočátku to vypadalo nadějně: pes se hlásil tak, že nebylo možno mu nepomoci, jásala jsem. Chodila jsem v jeho bdělých chvílích co pět minut na dvůr, občas s miminkem na ruce, občas s námi chodila i jeho čtyřletá majitelka, která většinou v zápalu zapomínala čepici a boty, ale co, hlavně, že je suchý koberec.

První noc jsme k Oudiemu vstávali na střídačku, asi třikrát za noc, nad ránem vzbudil veškeré osazenstvo kolem půl osmé, opět se vyčural, nažral a usnul. A my po kafi bohužel ne.

Už jsem v hlavě sepisovala článek, jak si je chození na nočník podobné - u psa a u člověka.

Ale ouha: pes má i stejné vývojové fáze jako člověk! Nad ránem, to se čůrá hooodně, během patnácti minut šestkrát a do toho vykakat. (A reagujte, když vaše lidské miminko chce ještě dokojit....) V zápalu hry se nehlásí, to se prostě dřepne a čurne :-(( To nenadělám, to bych musela neustále jen pozorovat psa! A stejně jako lidské mládě, i pes umí stávkovat. Co mě říkáš, že tady ne a tady ano. Já budu kde chci.

 

 

Ano, funguje to proklatě podobně. Ale rozdíl je v tom, že se štěněcím nejsem propojená instinktivně, že ho nenosím v šátku, že nemám přehled o jeho žracích a picích strukturách, takže mi nepomůže intuice, časováním vychytám jen to první čurání po probuzení a některé kakání po jídle, pes si za mnou nepřijde, když něco potřebuje, ale poradí si sám, takže celková komunikace je docela ubohá. Najednou si cením toho, jak krásné, samozřejmé a jednoduché bylo chodit na záchod s vlastním novorozeňátkem!

 

 Opravdu.